Sára, Goro, Lasie, Hačiko, Gump a spol
Vánoční zázrak
Dneska jela ta moje velká pro strom. Vezli jsme autem i jejího stvořitele. Nechápu, proč, ale takhle to ti velcí 1x za rok dělají. Přitáhnou dom kus lesa a radují se z toho. No ale strom zabral půl auta a ta moje velká mě nechala v tý boudě, kde se narodila, a odjela i se stromem dom. To už znám a v tý její rodný boudě jsem moc ráda. Je tam velký venčení na zahradě, plno lásky v domě a tak.
Jenže je advent, venku už bouchaj petardy, brzy tma a já jsem hodně citlivá a něco mi furt říká, že se to všechno dá přežít jen, když ležím někde blízko tý mý velký. Hodně ji majiteluju. Sednu si poblíž a dám přes ní minimálně jednu tlapku. Dvě jsou jistota. Aby bylo jasno, je moje. MOJE!
Dneska jsem chtěla bejt se svou základní směčkou
No ale dneska mě nechala na zahradě rodný boudy v pražskejch Hodkovičkách a jela dom. Já taaaak plakala. Což tam nedělávám, většinou jsem tam ohromně spokojená. Ale dneska ne. Dneska jsem měla touhu bejt poblíž mojí základní smečky.
Tam, odkud pocházím, na mě byli zlí. Ta velká ani ne, ale ten její byl ras. Takže když jsem měla zůstat na dvorku a byl doma jen von, přeskočila jsem plot a rači se šla courat. Dělávala jsem to tak léta. Dneska na mě sice nikdo zlej nebyl, ale nějak mě to přepadlo a já hup přes plot a vzala jsem čáru.
Ta moje zrovna volala, že pro mě jede, její stvořitelka mě hledala, aby mě nachystala. Jenže já nikde. Tak stvořitel tý mý velký sedl na kolo a jel mě hledat po celý čtvrti. Stvořitelka tý mý velký volala tý mý velký, že mě nikde nenašli. Ta sebrala klíče od auta a uháněla pro mě z naší boudy v pražským Braníku. Otevřela dveře od bytu a tam už jsem vrtěla ocáskem já. Trochu jsem se bála, že dostanu do kožichu (když jsem se kdysi vracela z rajzu, ten velkej zlej mi do kožichu dával).
Pst, ani slovo, tohle si vezmu do psího hrobečku
Nechám si pro sebe to veliký tajemství, jak jsem se dostala těch asi 3,5 km dom. Jak jsem se dostala do našeho zamčenýho domu a až nahoru ke dveřím našeho bytu. A taky, kudy jsem běžela. Jaktože mě nic nepřejelo (jedna cesta vede i přes nájezd na jižní spojku a tak). Kdybych měla na obojku GPS, tajemství by se provalilo. Ale GPS nemám (což se prej brzy změní), takže tůdle nůdle.
Tady je odhadovaná trasa mé cesty domů. nejsu blbá, samá zeleň a ta dvě modrá kolečka jsou jediný nebezpečný přechody silnice. Umím se pohybovat velkoměstem, však tu žiju už rok a kousek…
Dala jsem si večeři, pořádně se napila a zalehla do pelíšku. My pejsci, co jsme dobrodružný povahy, bejváme totiž po návratu dom dost unavení. To mi potvrdil i kamarád Goro (takovej bílej pes) a Lasie (kolie, sice ne border kolie, což je moje oblíbená rasa, ale i tahle krásná dlouhosrstá mě baví, taky hodně rajzovala).
HAFGH! Doštěkala jsem. A vrátila se domů…