Hotelová turbosocializace a luxoví šmejdi 🎥

Byla jsem v hotelu. Ale ne psím. Lidským. Původně chtěli jet beze mě, ale takhle v létě do Psího hotelu teta Magda divoký pejsky jako já nebere. Takže jsem si sbalila saky a paky a pelíšek a tak a vyrazila s celou mou rodinou na dovolenou. 

Demoverze krematoria

HAF! Díky, že čtete můj deník! Pokud chcete dostávat všechno mý štěkání do mejlu a ještě vám nechodí, písněte mi mail sem do rámečku.

HAF! Díky, že čtete můj deník! Pokud chcete dostávat všechno mý štěkání do mejlu a ještě vám nechodí, písněte mi mail sem do rámečku.

Čekala mě turbosocializace. Ve velkým hotelu plným lidí a psů to čeká každýho pejska. Jeli sem se mnou proto, že je to v tůni přírody. Uprostřed lesů, u hotelu velký koupání, tou dobou byla vedra k zalknutí a ta moje velká tomu říkala grilovačka nebo demoverze krematoria. No a přijedem sem, teploty skočí o 25 stupňů dolů a chčije a chčije. Takže ta tůně nebo lůno, nebo jak to dvojnožci říkají, je opravdu spíš tůně než cokoli jinýho… 

Ale byla to skvělá příležitost mi dát do kožichu co se sociálních dovedností týče. Já posera v našem domě odmítám jet s kýmkoli cizím ve výtahu nebo se s ním potkat na chodbě. Děsný tanečky kolem toho dělám. Vím moc dobře, jak to dopadá, když není úniku před zlým dvojnožcem, co si na mě chce zchladit žáhu. No a tady se mě nikdo neptal, všude bambilion lidí.

Chodila jsem i do restaurace a sedávala venku u stolečku, když si ti moji dávali to hnědý horký pití. Ta moje to má místo pamlsků, cucá to furt. A já nemohla vyjíždět a řvát na nějaký ty pejsky kolem. Protože bych rušila. Ta moje si teda dovču asi moc neužívala, věnovala se mi od rána do noci a já díky tomu udělala obrovský pokroky. Co pamlsků ji to stálo. Chacha.

Taky na našem pokoji bych jindy šílela ze všech těch zvuků kolem. A že jich bylo. Slyšela jsem lidi ve vedlejších pokojích, hudbu ze sálu v přízemí, dešťový kapky furt bubnovaly do střechy. Ale já se přepnula do novýho režimu - to dám. Netušila jsem, že ho obsahuji. že jsem ho schopna.

Ranní venčení v lese 

Co bylo naprosto boží? Ranní venčení. Pár metrů od hotelu hup do hlubokýho lesa a na volno lítat a bláznit a štěpkovat větve. To bylo boží a s tou mou velkou jsme vyrážely krásnými ranními mlhami. Líbilo se nám to oběma. 

A během dne v dešti i pauzách mezi dešti jsme chodívali na výlety a procházky a i koupačky. Otužovačky. Takové baltské koupání. Samože po návratu dom do Práglu se hned teploty zas zvedly na 37, abychom si uvědomili, že nejsme pány svého osudu. A že ta příroda je furt ještě mocná čarodějnice. 

Luxoví šmejdi 

Jediný, co tam bylo fakt blbý, byla ta sekta. Nekalí prodejci luxů, kteří tu měli celorepublikovej slet a byli všude. Sekta je, když si obrovská smečka nevychovanejch psů myslí, že jim patří svět, a na psím hřišti si je nikdo nesrovná. Tihle šmejdi (tak se prej prodejcům s nekalými technikami prodeje říká) byli všude, každej měl u nohy lux a neváhal ho použít. Šli jsme se koupat, byli tu. Šli jsme jíst, byli tu. V sále od rána do večera zpívali luxovací oslavný písně a vyřvávali do všech stran. Jediný únik byl přes den do přírody. Do deště. A bláta. A zimy. Nakonec jsme se sbalili a jeli dom. O dost dřív, než bylo v plánu. 

Turbosocializovala jsem se, leccos se musela rychle naučit a přizpůsobit se. Hodně mě ta dovolená posunula. Od tý doby mě tolik neděsí jemný zvuky kolem, líp spím a líp vycházím s cizími lidmi. Taky už vím, že umím bejt v restauraci nebo kavárně celkem v klidu a nemusím na vodítku nutně odvážet stůl o dům dál. A co ti šmejdi? Lux nám neprodali. Teda lux… Víra to byla. A to já nepotřebuju, já věřím na lásku tý mojí velký, toho velkýho a obou mejch malejch. Halelujá!

Doštěkala jsem. A doluxovala.

HAFGH!